Červené ponožky, kulečník, sny, bebop – a velmi pozdní příchod do Carnegie Hall.
Django Reinhardt je připomínán jako jeden z nejoriginálnějších kytaristů v dějinách jazzu. Jeho nahrávky se Stéphanem Grappellim změnily roli kytary v evropském jazzu a zvuk, který pomáhal vytvořit, se hraje po celém světě téměř o století později.
Ale hudebník je jen polovina příběhu.
Lidé, kteří Djanga znali, vzpomínali na člověka, který dokázal být elegantní i nepředvídatelný, k hudbě přistupoval smrtelně vážně, ale rozvrhy ho téměř nezajímaly. Miloval kulečník, rybaření, hazard a malování. Dokázal zmizet právě ve chvíli, kdy ho čekali ve studiu, přijít na důležité vystoupení bez kytary a k večernímu obleku si vzít zářivě červené ponožky jednoduše proto, že se mu ta barevná kombinace líbila.
Některé historky o Djangovi se během vyprávění nevyhnutelně přikrášlily. Jiné pocházejí přímo od lidí, jako byli Stéphane Grappelli a Charles Delaunay, kteří s ním dlouhá léta pracovali a cestovali.
Dohromady ukazují něco, co samotné nahrávky nedokážou: jaký Django Reinhardt byl, když odložil kytaru.
Požár, který měl ukončit jeho kariéru
Nejpozoruhodnější Djangův příběh se odehrál ještě předtím, než většina světa vůbec znala jeho jméno.
V roce 1928, když mu bylo osmnáct, utrpěl těžké popáleniny při požáru karavanu, ve kterém žil. Levá ruka byla vážně poškozená a prsteníček i malíček zůstaly výrazně omezené v pohybu.
Pro kytaristu to vypadalo katastrofálně.
Během dlouhého zotavování Django svou techniku prakticky přestavěl kolem prstů, které ještě mohl používat. Melodickou hru postavil hlavně na ukazováku a prostředníku a zároveň našel způsoby, jak omezeně využít i poraněné prsty, zejména v akordových tvarech.
Je lákavé označit zranění za zdroj Djangova stylu, ale to by bylo příliš jednoduché. Jeho hudební představivost byla jeho vlastní. Zranění především ukazuje jeho mimořádnou schopnost přizpůsobit se.
O mnoho let později zachytil fotograf William P. Gottlieb při Djangově návštěvě New Yorku v roce 1946 jeho levou ruku při hře v pozoruhodném detailu.
Neuměl číst noty – a přesto mu to v komponování nezabránilo
Django měl jen velmi malé formální vzdělání a neuměl číst běžný notový zápis.
Tahle skutečnost začne být mnohem zajímavější ve chvíli, kdy ji přestaneme chápat jako pouhé omezení.
Django dokázal uvažovat o hudbě mnohem šířeji než jen v rámci kytarového sóla. Když potřeboval své nápady zapsat, jiný hudebník mohl přepsat to, co zahrál nebo nadiktoval. Ve 40. letech pomáhal klarinetista Gérard Lévêque převádět některé jeho hudební nápady na papír.
Jeho přístup byl tedy téměř opačný než u skladatele z konzervatoře:
A právě díky tomu je jedna konkrétní Djangova skladba ještě zajímavější.
Manoir de mes rêves možná skutečně začalo ve snu
Podle kontrabasisty Emmanuela Soudieuxe Django vyprávěl o snu, ve kterém se ocitl ve velkém sídle a slyšel zvuk varhan.
Sen se spojil s melodií, kterou nazval Manoir de mes rêves – Zámek mých snů.
Zdá se, že Djangova představa sahala dál než k jazzové skladbě, kterou dnes známe. Představoval si něco ambicióznějšího s větším orchestrálním obsazením a Gérard Lévêque se pokoušel zapisovat hudbu, kterou mu Django hrál.
Rozsáhlejší dílo nikdy nebylo dokončeno.
Django také maloval a v líčeních jeho výtvarného života se objevuje i obraz spojený se stejným názvem.
Je na tom něco pro Djanga velmi typického: melodie zaslechnutá ve snu se promění v hudbu, možná v zárodek větší kompozice, a zároveň i v obraz.
Ano – ty červené ponožky opravdu byly
Stéphane Grappelli vzpomínal na okamžik, kdy se Django poprvé objevil ve formálním večerním obleku.
Celý outfit završoval pár zářivě červených ponožek.
Jeho společníci se mu opatrně snažili vysvětlit, že takhle se večerní oblek obvykle nenosí.
Django nesouhlasil.
Ta kombinace se mu líbila, protože podle něj červená s černou vypadala dobře.
Je to jeden z těch drobných detailů, které o člověku řeknou víc než seznam dat.
Grappelli také vzpomínal, jak se Django ocital ve společenských situacích, jejichž pravidla mu byla úplně cizí. Jedna často opakovaná historka ho zachycuje při večeři s belgickou královskou rodinou, kde jedl salát prsty – a přesto to podle Grappelliho zvládl s tak přirozenou samozřejmostí, že to nakonec působilo skoro správně.
Vytříbenost, kterou lidé slyšeli v Djangově hudbě, nevycházela z toho, že by přijal společenská pravidla kruhů, do nichž ho přivedla sláva.
Zůstal prostě sám sebou.
Gangsterky, široké klobouky – a opice
Django měl podle všeho rád americké gangsterky.
Několik životopisných pramenů spojuje tuhle zálibu s jeho oblibou širokých klobouků, které nosil nakřivo přes jedno oko.
A pak je tu ta opice.
Ano, vzpomínky na Djangův život zmiňují, že nějakou dobu choval opici jako domácího mazlíčka.
Lidé z jeho okolí vzpomínali také na jeho pověrčivost, zálibu ve hrách a pozoruhodné schopnosti u kulečníku.
Jednotlivé detaily jsou zábavné, ale dohromady skládají poměrně jasný portrét: Django byl mimořádně zvědavý, impulzivní a dokázal se úplně pohltit čímkoli, co ho právě zaujalo.
Někdy to byla hudba.
A někdy rozhodně ne.
Kulečník mohl být vážná věc
Kdyby Django věnoval rozvrhům stejnou pozornost jako kulečníku, život jeho manažerů by byl podstatně jednodušší.
Vzpomínky přátel opakovaně zmiňují jeho lásku ke hrám a hazardu. V kulečníku byl obzvlášť dobrý a v pozdějších letech, když se usadil v Samois-sur-Seine, se kulečník a rybaření staly běžnou součástí jeho života.
Django také dokázal jednoduše zmizet.
Přátelé, pořadatelé a spoluhráči ho mohli čekat na zkoušce nebo ve studiu, zatímco Django našel něco jiného, co ho zrovna zajímalo víc. Ve vzpomínkách lidí, kteří s ním pracovali, se opakují příběhy o tom, jak ho hledali v kulečníkových hernách, u řeky nebo úplně jinde.
Charles Delaunay vzpomínal na Djanga jako na člověka, který miloval vodu a rybaření. Některé příběhy dokonce popisují, jak chytal pstruhy rukama mezi kameny.
Bylo by snadné označit takové chování prostě za lenost.
Výstižnější ale asi je, že Django nepřikládal mechanismu profesionální hudební kariéry stejnou vážnost jako lidé, kteří se mu ji snažili organizovat.
Den, kdy Andrés Segovia chtěl noty
Jedna z nejznámějších historek o Djangovi se týká velkého španělského klasického kytaristy Andrése Segovii.
Jednotlivé verze se v detailech liší, takže je lepší k nim přistupovat opatrně. Jádro příběhu se ale v líčeních Djangova života opakuje.
Django Segoviovi zahrál.
Segoviu hudba zaujala natolik, že se zeptal, kde by mohl získat notový zápis toho, co právě slyšel.
Byl tu problém.
To, jestli každá později citovaná věta zazněla přesně tak, jak se dnes vypráví, je méně důležité než důvod, proč vůbec stálo za to ten příběh uchovat.
Oba kytaristé představovali téměř opačné hudební tradice.
Segoviův svět stál na psaném klasickém repertoáru.
Djangova hudba mohla existovat úplně v okamžiku samotného hraní.
A na několik minut se tyhle dva světy potkaly.
Během okupace byly Nuages všude
Druhá světová válka rozdělila původní Quintette du Hot Club de France.
Stéphane Grappelli zůstal v Británii, zatímco Django se vrátil do Francie. V Paříži založil novou skupinu, ve které housle nahradil klarinet – nejznáměji v podání Huberta Rostainga.
Právě v tomhle období vznikla jedna z Djangových největších skladeb.
Skladba se stala jedním z velkých populárních úspěchů válečné Paříže a s tímto obdobím Djangovy kariéry je neoddělitelně spojená.
Pozdější vyprávění ji někdy označují za neoficiální hymnu okupované Paříže nebo symbol naděje na osvobození. Takové formulace je ale lepší chápat jako zpětnou symboliku, ne jako skutečný oficiální status.
Jisté je, že melodie získala mimořádnou popularitu.
U člověka, jehož povaha mohla působit neklidně a nepředvídatelně, jsou Nuages téměř pravým opakem: trpělivé, zdrženlivé a nezapomenutelné.
Pak ho Duke Ellington pozval do Ameriky
V roce 1946 se Django konečně dostal do země, jejíž jazzoví hudebníci ho dlouhá léta inspirovali.
A jel tam s Dukem Ellingtonem.
Ellington ho vzal na turné jako hostujícího sólistu svého orchestru. Turné vedlo přes velká americká města a nakonec dorazilo do New Yorku a Carnegie Hall.
Byl tu jen jeden neobvyklý detail.
Dobové poznámky fotografa Williama P. Gottlieba potvrzují, že Django přijel bez vlastního nástroje. Pro Gottliebovo fotografování mu byla zapůjčena kytara, která patřila Ellingtonovu kytaristovi Fredu Guyovi.
Pozdější vzpomínky naznačují, že Django očekával, že mu američtí výrobci kytar po příjezdu rádi poskytnou nástroj.
Realita byla méně vstřícná.
Django, zvyklý na svůj akustický Selmer, se navíc ocitl u zesílených amerických kytar ve velkých koncertních sálech – další změna během cesty, která podle všeho byla zhruba stejnou měrou vzrušující, frustrující i matoucí.
Django, Marcel Cerdan a koncert, který už dávno začal
Druhý večer v Carnegie Hall, 24. listopadu 1946, měl Django vystoupit s Ellingtonem.
Nebyl tam.
Podle Charlese Delaunaye se Django v New Yorku potkal s francouzskou boxerskou hvězdou Marcelem Cerdanem . Oba spolu seděli, povídali si a pili, dokud si Django náhle nevzpomněl, že má být někde úplně jinde.
Někde docela důležitě.
Pozdější rekonstrukce se liší v tom, jak přesně probíhala cesta poté, ale hlavní příběh se objevuje ve více svědectvích: Django dorazil extrémně pozdě, bez vlastní kytary, zatímco Ellington už musel program přizpůsobit jeho nepřítomnosti.
Kolem jedenácté večer se Django konečně objevil.
Nějaká kytara se našla.
Zahrál.
A podle dobových vzpomínek byla reakce publika obrovská.
Duke Ellington zřejmě nedovolil, aby tahle epizoda změnila jeho obdiv k Djangovi. Později na Reinhardta vzpomínal jako na jednoho z těch vzácných hudebníků, jejichž hudební osobnost se nedá jednoduše napodobit.
Amerika ho také postavila před úplně nový jazz
Django nestrávil poslední roky života tím, že by donekonečna opakoval zvuk 30. let.
Jazz se změnil.
Charlie Parker, Dizzy Gillespie a hudebníci spojení s bebopem vytvářeli jazyk, který zněl překvapivě moderně i zkušeným jazzmanům.
Když Django nový styl poprvé slyšel, Charles Delaunay si zapamatoval jeho ohromenou reakci:
Překvapení se ale nezměnilo v odmítnutí.
Django poslouchal.
V jeho pozdějších nahrávkách se objevují modernější harmonické i melodické myšlenky. Na začátku 50. let vystupoval v Club Saint-Germain s mladšími francouzskými muzikanty silně ovlivněnými bebopem.
Je to důležité, protože obraz Djanga snadno zamrzne kolem Minor Swing, akustických kytar Selmer a předválečného Quintette.
Samotný Django tam ale nezamrzl.
Poslouchal dál.
Kytarista byl také malíř
Hudba nebyla jediným Djangovým tvůrčím prostorem.
Maloval.
Dochované práce a dobové vzpomínky ukazují, že malování pro něj bylo stále důležitější, zvlášť v obdobích, kdy se stahoval z pravidelného profesionálního hraní.
Sen spojený s Manoir de mes rêves je zvlášť zajímavý tím, že jako by přecházel z jednoho média do druhého: hudba, širší zamýšlená kompozice a výtvarné umění.
Tohle propojení je důležité.
Django nebyl jen kytarista, který si občas namaloval obraz.
Vzpomínky naznačují člověka, jehož představivosti bylo vlastně jedno, jaké médium právě používá.
Samois: rybaření, kulečník a klidnější život
V roce 1951 se Django se svou rodinou usadil v Samois-sur-Seine, nedaleko Fontainebleau.
Tempo se změnilo.
Dál vystupoval a nahrával, zejména s mladšími moderními jazzmany, ale stále víc času zabírala rodina, malování, rybaření a kulečník.
Je to zvláštně příhodné poslední prostředí pro člověka, který tolik života strávil útěky před rozvrhy.
Ne velká hudební metropole.
Vesnice u řeky.
Django Reinhardt zemřel 16. května 1953 ve věku pouhých 43 let.
Poslední nahrávání absolvoval jen několik týdnů předtím.
Čtyřicet tři let je neobyčejně krátký život na člověka, jehož vliv trvá tak dlouho.
Víc než sbírka neuvěřitelných historek
Vyprávění podobných příběhů má jedno riziko.
Výstřední historka se pamatuje snáz než hudební úspěch. Django se rychle může proměnit ve sbírku barevných příběhů: červené ponožky, opice, kulečníkový stůl, chybějící kytara, pozdní příchod.
Ale tyhle detaily jsou důležité ještě z jiného důvodu.
Připomínají, že jeden z určujících hudebníků jazzu 20. století nevzešel z tradičního systému hudebního vzdělávání.
Neuměl číst noty běžným způsobem.
Devastující zranění ho donutilo znovu vynalézt vlastní techniku.
Pohyboval se mezi manušským životem a nejmódnějšími evropskými salony, aniž by se úplně podřídil jednomu nebo druhému světu.
Poslouchal americký swing, vytvořil z něj něco nezaměnitelně vlastního a potom – když nová generace vynalezla bebop – začal znovu poslouchat.
Možná právě to je nit, která všechny tyhle příběhy spojuje.
Stejnou vlastnost můžete slyšet i v jeho sólech.
Respektují skladbu.
Ale nikdy nezní, jako by jim někdo přesně řekl, kam musejí dojít.
Objevte Djanga Reinhardta na Manouke
Poslechněte si hudbu za těmito příběhy, prozkoumejte harmonii a zahrajte si skladby sami.
Zdroje a další čtení
Mnoho osobních historek v tomto článku se dochovalo díky vzpomínkám Stéphana Grappelliho, Charlese Delaunaye a dalších hudebníků, kteří Djanga Reinhardta znali. Stejně jako u každé ústní historie se některé detaily mezi jednotlivými verzemi liší.
- Library of Congress – fotografie Djanga Reinhardta od Williama P. Gottlieba, 1946
- Library of Congress – Django Reinhardt a Duke Ellington, New York, 1946
- Philharmonie de Paris – Django Reinhardt, Swing de Paris
- Philharmonie de Paris – Nuages
- The New Yorker – Seeing Music
- Vintage Guitar – Django Reinhardt
- Hot Club – životopisné materiály o Djangovi Reinhardtovi